Směnka je soukromoprávní listinou, které se od veřejnoprávních liší právě tím, že lze rozporovat jejich pravost, případně pravost podpisu dlužníka. Vlastník směnky se může domáhat zaplacení ve směnce uvedené částky prostřednictvím návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, přičemž předpokladem úspěšného návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu je předložení platné směnky. Směnečný dlužník se poté může podáním námitek směnečnému platebnímu rozkazu bránit. Nejpoužívanější námitkou je nepravost podpisu dlužníka na směnce. Ověřený podpis dlužníka na směnce tak může být poměrně zásadním nástrojem, jak omezit možnosti dlužníka zpochybnit jeho vlastní podpis. Vzhledem k tomu, že ust. § 565 občanského zákoníku uvádí, že “je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost…”, vznikají věřiteli v případě takové námitky komplikace s prokazováním pravosti podpisu.
Jednou z možností, jak se komplikacím s prokazováním pravosti podpisu dlužníka na směnce vyhnout, je úřední ověření podpisu dlužníka na směnce. Ověření podpisu není podmínkou pro platné vystavení směnky, směnečný zákon s ním nijak nepočítá a ověření nemá na platnost směnky žádný vliv. Jde však o cennou pomoc při dokazování pravosti podpisu na směnce a zvyšuje tedy její praktickou vymahatelnost. Je to však vůbec možné?
Směnka je abstraktní cenný papír, jehož obsah se vykládá velmi formálním způsobem. Dle ust. § 31 odst. 3 zákona směnečného a šekového, platí, že ten, kdo připojí na čelní stranu směnky svůj podpis i bez uvedení jakýchkoliv dalších údajů nebo doložek, je směnečný rukojmí (tzv. holý aval). Směnečný rukojmí pak ručí za úhradu částky, na kterou je směnka vystavena.
Vyvstává tedy otázka, zdali nelze pohlížet na osobu ověřující podpis (např. notář nebo úředník na obecním úřadě) jako na osobu směnečného rukojmího, které ověřením (připojením svého podpisu na čelní stranu směnky) vznikl směnečný závazek. Ovšem podpis osoby, která ověřuje podpis na směnce, nevede ke vzniku směnečného rukojemství, neboť se nejedná o právní jednání, jehož účelem je osobně směnečně zavázat podpisatele či jím reprezentovaný subjekt, nýbrž jde o zákonný postup při ověření podpisu na listině (srov. KOTÁSEK, Josef. § 1 (Náležitosti směnky cizí). In: KOTÁSEK, Josef. Zákon směnečný a šekový: Komentář. Nakladatelství Wolters Kluwer, ISSN: 2336-517X). Pro absolutní jistotu pak doporučujeme orámování směnky v rámci listiny, na níž se směnka nachází a umístění ověřovací doložky mimo rám směnky, když judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu se shoduje, že orámování směnky odděluje směnku od zbytku listiny, pokud je z grafické úpravy zřejmé, že jeho účelem je takové oddělení – tedy text na listině mimo rám směnky již není její součástí a nemá na obsah směnky vliv (napr. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 722/2010).
Lze tak na základě výše uvedeného uzavřít, že je možné ověřit podpis na směnce bez rizika vzniku směnečného závazku ověřující osobě.